Čtyři uši

Na italských sjezdovkách se to hemží malými českými špunty, kterým rodiče ve třech letech uvězní hubeňoučké nožky do lyžáků a děti poctivě vykrajují obloučky ku radosti svých rodičů a občas i ku radosti své. Jedna taková minilyžařka přistála u turniketu „Moniko, tak už pojď“, nervózně pobízí tatínek holčičku. Monika má však zajímavější objekt zájmu, než je tatínek. Ze svých sedmdesáti cm vzhlíží k lyžaři trojnásobně většímu, než je ona sama a blokuje vstup. Když je dítě zaujaté, můžete se stavět na uši. Teprve když jí lyžař zmizel z dohledu, tempem šouravého jezdce se pomalu blížila k tatínkovi. Na lanovce byla žvatlavě sdílná. „Tati, pojedeme tudy“? Ukazujíc na červenou sjezdovku. „Je těžký sníh, pojedeme modrou“, namítl tatínek. „Ale já jsem šikovná, já to umím, pojedu slalom“, odporovala Růžovka. Blesklo mi hlavou, proč s dětstvím ztrácíme i sebevědomí? Jsem zvědavá a tak se ptám, kolik je dcerce let. „Tři a půl roku, lyžuje 14 dní, týden jsme byli v Beskydech a teď tady v Itálii“, odpovídá tatínek. Chválím holčičce krásné růžové lyže. „Jo, jo, zatím je to dobré, stačí, že je všechno růžové“, přikyvuje táta. Až teď jsem si všimla, že Monika má nejen růžové lyže, ale i růžovou kombinézu, helmu a rukavice. Oči mi sklouzly na mou růžovou bundu a krev se mi nahrnula do tváří. Naštěstí jsem opálená a zčervenání nebylo tak výrazné. Tatínek si mých rozpaků nevšiml a s povzdechem pokračoval „Příští rok to nejspíš bude Hello Kitty nebo Ledové království“. Osm minut jízdy na lanovce se nachýlilo ke konci. „Tati, mám uši?“ ptá se Růžovka těsně před výstupem. Otázka mě udivila, já si kontroluji hůlky a rukavice, uši však nikdy. Teprve pak jsem si všimla dvou růžových oušek trčících z helmy. „Jo, jo, uši máš. Všechny čtyři“, ubezpečil dívenku tatínek a už to spolu svištěli z kopce dolů. Mít čtyři uši na sjezdovce se vyplatí. A mít za ušima, to je, panečku, ještě víc, než mít pod čepicí.