Betlém na břehu moře

Betlém na břehu moře

Člověk konzervativní jako já přece jen potřebuje kotvu tradice a záchytné lano rituálů. Jsem však nenáročná a pokud se něco zopakuje dvakrát, znamená to pro mě začátek nové tradice. Radostně jsem poskočila na své vnitřní pocitové trampolíně, když jsme s Kájou naplánovali výlet na pláž Agia Napa, kde jsme loni 24. prosince trávili s děvčaty část štědrovečerního dne. Semínko tradice loni zaseté, letos vzklíčilo. Přesně si pamatuji na pocit, jak jsem byla celá vykulená, že se o Vánocích koupu v moři! Jako malé dítě jsem kopala nohama, abych samu sebe temperamentem pohybu utvrdila v prožívané realitě. Vůbec mi nevadilo, že voda má pouhých osmnáct stupňů. Zasažena přívalem nadšení bych přehlédla snad i ledové kry.

Letos z euforie neubyla ani píď. Když se raduju, tak žádné polovičatosti, ale hezky naplno. Jedna z výhod mé povahy. A k tomu údiv. Znovu se tu cachtám jako lachtanka. Jsem v nejkrásnějším vánočním dárku naložená jako slaneček. Jupí!!! Takové kyperské deja vu si nechám líbit. A moře jako by šeptalo: „Jsi dostatečně bláznivá střela, abys do roka a do dne přiletěla.“ Ano. Na den přesně. Bohu díky za mou odvahu, za mé spontánní rozhodnutí. Jsem tu. Moje srdce zářilo jako betlémská hvězda. Dnes už vím, že pokud je nám nějaká tradice těsná, nemusíme na ní lpět a můžeme založit takovou, která nám bude opět přinášet radost a dynamiku do našeho žití. Zakládat nové tradice je občerstvující a duši to prospívá.

Naše další kroky vedly na pobřeží bílých skal, na Governors beach. Pět kilometrů bílých nevěst oděných do šatů těch nejnápaditějších střihů. Fantazie kolem nás tančila jako divoká tanečnice. Tu mě na zemi zaujal kamínek, zvedla jsem ho a položila na dlaň. „Podívej, co jsem našla“ a Kája bez váhání povídá: „Madona s děťátkem.“ Vidí-li čtyři oči totéž, je to vzácné a najít mezi stovkami kamínků Panenku Marii o Štědrém dnu, to rozechvěje srdce i takového pragmatika jako je Kája. Dál už jsme nemuseli říkat nic. Stačil pohled. Jako včelky pyl, my snášeli na jedno místo kamínky představující Jozefa, Ježíška, jesličky, Tři krále, ovečky, volky. I boží oko jsme našli a hvězdu betlémskou. Kamínkový betlém jsem nakonec zarámovala do obrovského srdce z drobných černých kamínků. Působivý efekt kontrastu bílé a černé vyšel. Stáli jsme tam a svátečnost chvíle si nás vzala. Byl tak krásný a naprosto jedinečný i díky spontánní myšlence vytvořit na břehu moře symbol Vánoc. Cítila jsem dojetí. Jak málo stačí k pohlazení duše. Hluboký nádech a výdech. Betlémskou mandalu jsem jedním pohybem ruky shrnula na hromádku a zase tu byl jen shluk různě barevných kamínků, který ani náznakem nepřipomínal umělecké dílo. Šup s nimi do batohu. Okamžik přítomný jsme si užili, ale musíme myslet i na okamžik budoucí.

Další naše kroky už měly jinou dynamiku. Byly měkčí a byl v nich větší klid. Zmizela touha dojít do cíle, zůstala vděčnost, že tu můžeme být. Na konci našeho putování po bílých útesech překvapil Kája podruhé. Našel zajímavý kámen, který se jal, jako pravěký lovec, roztříštit a získat tak pazourek. Byl tvrdošíjný, pazourek i Kája. Ani jeden to nechtěl vzdát, i za cenu, že ohrožoval sebe i mě odlétávajícími úlomky. Nakonec ustoupil ten moudřejší. Kámen se odštípl a byl ostrý jako jazyk drbny ze sousední pavlače. Stačilo ho připevnit střívkem z gazely na klacek a lovec by měl svou zbraň. Zbraň, která by sloužila k zajištění potravy, jsme však nepotřebovali. Supermarketů bylo na ostrově dost. Na Kájovi bylo vidět, že mu ozvěna pravěkého předka, která je v každém muži uložena, udělala dobře. On i já teď víme, že v čase nouze by se o svůj kmen postaral. Kája položil pazourek na velký oblý kámen jako důkaz své mužné síly a já zasažena uměleckou vlnou, která je tady na Kypru umocněna, hned viděla jednoočku. Ta na mě mrkla, že chce druhé oko, aby lépe viděla. Ještě nos a pusu, střapaté vlasy, velké uši a už se na nás zubí rošťácký obličejík. Tvořivost je nakažlivá. Nezdálo se, že by mi můj parťák chtěl dělat vánoční radosti, zdálo se, že dělá radost sám sobě. Měl průpravu z betléma, žádné přihlížení. Jeho oči šmejdily po okolí a jeho ruce nosily, co musí takový plážový klučina mít. Tělo, ruce, nohy a … „Kájo, co to je?“ „No, je to kluk, ne? A je na nudistické pláži.“ „Ale já jsem chtěla holku.“ „Žádný problém!“ A Kája už potěžkává dva valouny a mrká na mě: „Tyhle budou dobré. Akorát do ruky.“ Nudisty jsem do batohu nenahrnula. Budou tu o svátečních dnech rozesmávat oko kolemjdoucích. Večer o sobě dával zprávu měkkými paprsky slunce. Je čas vyprovodit slunko do mračných peřin. Barvy byly tak něžné, jako by i nebe vědělo, že přijde na svět Jezulátko.

V duchu našich kyperských novotradic jsem vytvořila mandarinkový stromeček, letos vylepšený o banánovou hvězdu na špici. S Kájou jsme dnes podruhé postavili betlém. Sice na kuchyňské lince už neměl tak silné poetické kouzlo, ale štědrost dne na emoce velkorysá i tak přivála dojetí. Pod stromeček jsem v nestřežené chvíli položila minidárky pro Káju, veledárky se mi do batohu z úsporných důvodů nevešly. Kája pružně dokutálel plechovku s fazolemi, abych nebyla smutná, že na mě Ježíšek zapomněl. Hned jsem se viděla na setkání s kamarádkami v novém roce. Po parfémech od Diora a šatičkách z Orsay všechny trumfnu nejoriginálnějším dárkem – fazolemi v rajčatové omáčce.

            I štědrá večeře měla kreativního ducha. Nevěřili byste, s jakou chutí se jí brambory, restovaná zelenina a grilované haloumi, když se na vás zelenina směje v podobě veselého obličeje a ze sýru napíšete na talíř Kypr. Den jsme zapili bílým kyperským. Krásný vánoční den to byl. Kypr nás přijal do své náruče, nakypřil nám duši a zalil srdce měkkým světlem zapadajícího slunce. Usínat s pocitem blaženosti, to se vám neděje každý den. To pak pod peřinou, schoulení do klubíčka tiše řeknete: „Děkuji za vše.“