Ano – ne aneb Kdo za to může?

Ano – ne aneb Kdo za to může?

V čase, kdy se den skláněl před večerem v hluboké pokloně a my tvořily na oblázkové pláži naše malé velké umění, přistál u břehu katamarán. Do vody skočil muž s asi tříletým klučinou, chvíli plavali a pak se ráchali na mělčině kousek od nás. Muž byl zvídavý nebo možná zvědavý, nakukoval nám pod ruce a zahrnul nás otázkami. Odpovídaly jsme až se nám z hlav kouřilo neb naše děravá angličtina nám hlavy pěkně podpálila. Chlapík byl kupodivu sdílný i o svém životě. Brady se nám pošouply o patro níž, když jsme se dozvěděly, že ten, kterého jsme považovaly za dědečka je novopečený šedesáti dvouletý tatínek Herman.

Dáša, ač mladice, už plyne v procesu profesní deformace. Je učitelkou i na dovolené. Nakreslila malému Rulenovi na kámen rybičku a hnedle mu vrazila do ruky fix, ať také něco nakreslí. Rulen kreslil klikyháky, které nazval domečkem a nadšeně tleskal a radoval se ze svého tvoření. Radost milovaných synků postarší otce dojímá. Rozum se přikrčil do koutka a cit vyzval Hermana k činu. „Milé dámy, udělaly jste mému synkovi radost. Odměním se vám. Dáte si drink?“ Byl to historicky zlomový bod naší dovolené neb to bylo poprvé, co jsme se neshodly v odpovědi. Dáša vrtěla hlavou s předstíranou skromností (aspoň si myslím, že skromnost nebyla pravá), že nechceme. Já vrtěla hlavou upřímně, že ano. Moje představivost má v Řecku vždycky orlí křídla a já už v sytých barvách viděla dvě víly, jak sedí na břehu moře, v ruce sklenku šampíčka a malíček po dámičkovsku decentně odtažený od stopky. Herman vida, že jsme nerozhodné a je to nerozhodně, jako muž gentleman rozhodl za nás. Skočil do vody, u katamaránu něco anglicky zahalekal na stevarda, ten mu do vody hodil proseco a stařík jako mladík připlaval s lahvinkou za plavkami. Myslely jsme, že dáme sklenku vína a ona na pláži přistála celá flaška i s přidaným úsměvem a přáním krásného večera. Později jsme s Dáškou byly ve při, která z nás je zodpovědná za nečekaný dar moře, protože v Řecku znamená ano ne a ne ano. Pře skončila rychleji, než začala smírem. Je to fifty fifty. Můžeme za to obě. My se prostě neumíme hádat, i kdybychom chtěly. A co víc. Krásný večer jsme neměly jeden, ale tři. Ne že bychom byly šetřivé, ale ono nám to pití moc nejde. Tam musíme potrénovat.

Jsou to ale občerstvující plážové zážitky. Úplně obyčejná setkání, která vám do života přivanou na pár minut cizí človíčky, s nimiž prožijete prchavou milou chvilku. Vaše životy, se na oka mžik protnou a zase se od sebe vzdálí. Už se nejspíš nikdy neuvidíte, přesto otisk emoce zůstane a ta se ve vás oživí, když někdy někde zvednete číši s prosekem. V ten moment zacílí reflektor ve vašem srdci na jeden srpnový večer na pláži Barbati a vám naskočí úsměv, protože ten stojí za hezkou vzpomínkou.  A tak sbírejte hezké vzpomínky, jsou to sytičky duše a navíc – úsměv je jedna z mála věcí, která sluší úplně každému.