Andělská flotila

ANDĚLSKÁ FLOTILA

Život je občas divoká jízda a přináší nám zkušenosti, po kterých zrovna netoužíme. Ale když je přežijeme, s odstupem mohou být i úsměvné. Na svou čest prohlašuji, že vše v mém příběhu je pravda, nic jsem nezkreslila, nic nezamlčela a skutečnost byla ještě horší.

    V čase adventu ke mně přilétlo osm andělů. Od dětí ve škole, od kolegů, od přátel. O vánočních svátcích jsem si je jeden večer vyskládala na stůl, zapálila svíčku a těšila se z jejich přítomnosti...Látkový od Amálky, dřevěný malovaný od Sáry, skleněný od Martiny, mýdlový od Ivanky, voskový od Matýska, korálkový od Máti, těstovinový od Jany a ve skleněné kouli andílek od mého Petra. Přejížděla jsem očima po rozmanitosti lidské fantazie. Každý anděl byl jiný, společné měli poslání-pomáhat a chránit. Jste zaskočení vlastní asociací? Nebuďte. Policie si tento slogan vypůjčila od andělů. Ve svém vánočním rozjímání jsem lehce drcla do osmičky a ta se bez okolků položila...jasně...ležatá osmička...nekonečno andělské ochrany...pro rok 2018 mám vystaráno...Andělské chvilce něžně zazvonila hrana. Dosněno. Moji noví nájemníci dostali svůj minimální životní prostor a stali se součástí našeho domova.

    Vánoce byly ,,vraní"...krá-sné a krá-tké. Se zralým věkem už se nedivím a přijímám to jako každoroční realitu. Stejně tak i fakt, že sněhobílé Vánoce nám připomínají jen Ladovy pohlednice a společně s Karlem Gottem sním o Vánocích bílých. Venku zatím rašila zelená tráva, pučely pupeny a některé trvalky splašeně vykvetly. Chyběl jen pel motýlí. Paradoxy měly tento rok zelenou. První den školy, 5. ledna sněžilo tak hustě, že se silnice během chvíle proměnily v kluziště. Jedna moudrá žena mi kdysi řekla: ,,Neříkej, že jsi špatný řidič, síla myšlenky je neuvěřitelná". Ale mějte řidičské sebevědomí, když máte na kole najeto víc, než v autě a chybí vám nejen láska k motorismu, ale i potřebné zkušenosti. Do práce jezdím do šedesát kilometrů vzdáleného Jičína. Srdnatě, ale s dušičkou přikrčenou v koutě, jsem vyjela. Auto občas připomínalo krasobruslaře chystajícího se na dvojitý rittberger, občas hokejistu při nájezdech na bránu. Uklidňovala jsem samu sebe myšlenkou, že až vyjedu na hlavní tah, silnice budou upravené. Člověk míní a silničáři mění. Zima naše silničáře, ostatně jako každý rok, překvapila v nedbalkách. Kdepak jsou? Že by v deset hodin ještě dospávali veršík pod peřinou? S bušícím srdcem jsem míjela auta, která si nedobrovolně ustlala v příkopě. Aspoň, že sněhová peřina byla nadýchaná. Když už jsem si říkala, že nemůže být hůř, hůř bylo. Hlavní tah na Jičín byl ještě horší, než první část cesty. Kopec do Sobotky vyjeli jen mistři, ti ostatní, a že jich bylo, zatarasili cestu. Chvíli jsem odevzdaně čekala v koloně a pak jsem se vydala za červeným osobákem nevěda kam, doufajíc, že má také namířeno do Jičína. Brzy jsme však uvízli v další koloně, tentokrát uprostřed města. Začalo přituhovat. Nejen venku, ale i u mě v kabině. Auto bylo neovladatelné. Mohla jsem kroutit volantem kam chtěla, umanuté auto mělo svou hlavu. Nekompromisně převzalo velení samo nad sebou a tím i nade mnou. Svolávala jsem všechny svatý a prosila o pomoc. Jen zázrakem jsem se vyškrábala na horizont. Jen zázrakem jsem neskončila ve škarpě. Všechna auta přede mnou lehce vplula z vedlejší silnice na hlavní. Všechna, kromě mého, které, jako tvrdohlavé děcko, zůstalo uprostřed vozovky a nechtělo ani tam, ani zpátky. U dítěte uděláte výchovný ústupek a koupíte mu lízátko před obědem, mé výchovné zkušenosti s autem však byly nulové. Bílá tma se proměnila v černou. Shora se na mě řítily kamiony, zdola kamioňáci borci, možná lépe ledoborci, zkoušeli štěstěnu při výjezdu na kopec. Někteří 10 cm od mého auta. Byla jsem jako sardinka v krabičce odevzdaně čekající, až to do mě někdo napálí. Vůbec nevím, jak dlouho jsem takhle dělala autům slalomovou tyčku. Čas je v tomto případě relativní. A pak se stalo to, o čem sní každá princezna. Přijel princ na bílém koni a zachránil mě. Přeloženo do reality. Pán v bílé škodovce se na to už nemohl koukat, vytáhl mě z auta a bravurně odcouval bokem do hlubokého sněhu. Jeho, kupodivu, mé neposlušné auto poslouchalo. Mužská autorita nebo zkušenost najetých kilometrů? Bylo vidět, že mu spadl stejně těžký kámen ze srdce jako mě. ,,Já jsem se o vás tak bál". Není to krásné, jak neštěstí sblíží úplně cizí lidi? Stála jsem tam jako školačka s pláčem na krajíčku. ,,Vždyť mám zimní gumy, tak proč mi to klouže? Co mám dělat?" Můj princ pokrčil rameny a pragmaticky odvětil. ,,Počkejte, až to roztaje". A tak jsem čekala. Půl hodiny, hodinu...a pak přijeli do růžova vyspinkaní silničáři a ledovatku hezky osolili. Když led konečně roztál, třicítkou jsem dojela do Jičína rozhodnutá dát okamžitou výpověď. Never more, jak říká havran Edgara Allana Poa. Děkovala jsem všem andělům, kteří měli ten den pohotovost. Odvedli stoprocentní práci. 5. leden jsem pasovala na Den andělů.

    O pár dní později mě čekala cesta domů. Nesněžilo, lilo jako z konve. Dešti jsem vždycky lála, nikoli tentokrát. Jen ať si leje, hlavně, když nemrzne. Po pár kilometrech jízdy se zvedl takový vítr, že se z mého auta stala rázem houpačka. Co se to tam nahoře děje? Chtějí snad, aby se mé cesty autem staly noční můrou? Nebylo toho utužování a zocelování dost? Nebylo. Houpačka byl jen začátek. Kousek před domovem, pár metrů za cedulí Mimoň, stála výstražně blikající auta. Přes silnici ležely tři, možná čtyři vzrostlé borovice. Hlavou mi prolétla myšlenka. Kolik minut mě dělilo od přímého zásahu? Deset...patnáct? Zaparkovala jsem na benzínce a obtěžkána taškami se vydala lesem, brodíc se po kotníky ve sněhu, směrem k domovu. Mimoň prožívala dobu temna. Jen od elektrického vedení šlehaly Eliášovy ohně, to jak polámané větve dopadaly na elektrické dráty. Atmosféru připomínající konec světa umocňovaly dělové rány, které doprovázely tento divoký ohňostroj. Konečně doma. Zapálila jsem si svíčku, tentokrát nikoli z romantického popudu, ale z nutnosti, a okem přehlédla mou andělskou flotilu. Ještě, že jsem do té osmičky drcla. Nekonečná andělská ochrana.

    Příběh by tu mohl hezky skončit. Mohl, ale neskončil. Druhý den mi můj zeť jel vyměnit staré zimní pneumatiky za nové, neb jsem odmítla podruhé pokoušet andělskou trpělivost. Pan automechanik se na Davida podíval přes povytažené obočí. ,,Vaše tchýně je sebevrah nebo jste se jí chtěl elegantně zbavit?" David otázce nerozuměl. ,,Pokud vaše tchýně jela v té kalamitě na těchto sjetých letních gumách, tak může děkovat Pánu Bohu, že nezpívá gloria na andělských kůrech". Příběh měl nečekané rozuzlení. Můj úžasný muž, který má vždy a za všech okolností vše pod kontrolou, má rád pořádek a systém, omylem obul mému autíčku dvanáct let staré letní gumy. Kdybych nevěděla, jak moc mě miluje, pojala bych podezření, že chce po mě dědit. Vskutku neuvěřitelná shoda náhod. A přece mi tato drsná zkušenost přinesla tolik dobrého. Můj milovaný mi řekl poprvé v životě a myslím, že i naposledy, že jsem špičkový řidič, protože tohle odjet na sjetých letňáčích je kousek hodný mistra volantu. Blahořečím kalamitě, protože bych jinak celou zimu jezdila na nebezpečných letních pneumatikách. Děkuji za tvrdou zkušenost, která mě zocelila. Děkuji nejen andělům a všem svatým, ale i tomu Nejvyššímu, že mě na tomhle světě ještě chvíli nechal. Protože, když nefouká a nesněží, tak je na světě krásně.

    S mou vnučkou Terezkou jsme jeden večer chodily po bytě a počítaly anděly. Nevěřily jsme. Myslím, že ani vy neuvěříte. Bydlí u nás rovných čtyřicet sedm andělů. Terezka nadšeně poskakovala. ,,Babi, ještě tři a bude to padesát, jako je ti let". Přátelé, kamarádi, prosím vás, potřebuji ještě tři anděly. A nemusí přiletět až o Vánocích.