A je pokřtěno
Jsme s Petrem velice plodný pár. Během tří let už třetí křtiny. Dítka jsou to povedená, dělají nám radost, a i křtiny byly povedené. Musely být. Protože pokud se na nich sejdou lidičkové stejně vyladění, pak vše plyne na vlně radosti a pohody. Autorské čtení z novorozené knížky Jak jsem se nestala úřednicí se hezky střídalo s autorskými písněmi Mea Rei a Pavla Kratochvíla. Jako bychom na šňůrku navlékali pestrobarevné korálky a ten pomyslný uzlík byla sprška pramenité vody ze studánky Tří svatých z Kamenice, která pokřtila novou knihu. Za kmotry jsem původně chtěla výlučně muže-Jiřího Žáčka, Mirka Kučabu, Radka Starého a mého Petra, ale Jiří onemocněl, a tak se nám k té kolébce vloudila jedna krásná žena ze zahraničí. Dáška Vývleková ze Slovenska. Ono trochu té ženské energie neuškodí. Doušky do vínku dostala knížka krásné od všech kmotrů a věřím, že se jí půjde do světa zvesela a s lehkostí.
Dárkem pro mě byly čtyři zbrusu nové písně. Pavel si vybral další texty z mé sbírky Na dně je okno do nebe. Sice trochu žbrblal nad mým nepravidelným rytmem, který mu udělal nejednu vrásku na čele, ale nakonec se s rýmy nerýmy hezky pobratřil a písně jdou opět rovnou cestou do srdeční krajiny.
Děkuju všem, kteří toto odpoledne udělali odpolednem svátečním. Radkovi za originální průvodcování odpolednem, Mírovi a Petrovi za čtení z mé knihy, Duu Piacere a oběma Terezkám za hudební doprovod, Regí a Natálce za fotodokumentaci a videozáznam a muzeu Mimoň za poskytnutí zázemí. Děkuji všem, kteří přišli, aby doprovodili knížku do světa i v tom krásném počasí, které vybízelo k výletu do přírody.
Myslím, že v této době potřebujeme studánky s čerstvou vodou a oázy, kde se člověk občerství a nadechne. Autorské čtení a křest knížky Jak jsem se nestala úřednicí vrchovatě toto naplňuje. Ještě dlouho budeme čerpat energii, radost a inspiraci z této živé studánky.
Je tu Omeletka Haliny Pawlovské usmažená na bambuckém másle. Takového labužnického zážitku se mi dostalo.
Byla to radost poslechnout si svou vlastní povídku "Není máslo jako máslo" v podání paní Haliny. Stejný zážitek si můžete dopřát i vy, kteří máte rádi moje povídky ze života, od šesté minuty se začíná péct moje omeletka tohoto pořadu.
Kliknutím na obrázek spustíte stránky...
Přeji příjemný poslech
Mea Re
Milí přátelé, kamarádi, držeči palců, podporovatelé, popošťuchovači, fanditelé,
myslíte, že se dá knižně vydat vlastní terapie? Já se o to pokusila a ono to vyšlo. Člověk je sám sobě nejlepším léčitelem. Stačí jen pozorně naslouchat a objevit tu pravou medicínu pro svou duši. Terapie kresbou, terapie psaním. Dva rytíři, kteří mi stáli po boku v období „u dna“. A tak je na světě knížka portrétů „Jak jsem se nestala úřednicí“. Fejetony kořeněné sarkasmem, ironií, humorem a nadhledem, tedy vším, čeho se mi v prožívané realitě nedostávalo. A kresba, která příběhy doprovází? U té není žádný plán, žádná představa. Je tu jen intuice, která mi vedla ruku. Vnější svět přestal existovat, byly pouze barvy, tvary, klid a harmonie. A právě v tuto chvíli se nastartoval léčivý proces. Je to zaručený recept. Věřte mi, mám vyzkoušeno.
Jsem žačkou Žáčka, nečekejte tedy tlustý román, ale knížku do kapsy, kde se nechodí kolem horké kaše, ale trefuje se do černého.
Myslím, že nejlépe mou knihu představí Jiří Žáček a Miroslav Kučaba, moji blízcí přátelé literáti, kteří dobrou literu rádi. Oba se při čtení bavili, věřím, že se budete bavit také.
Za nezměrnou trpělivost a pomoc při přípravě k vydání děkuji mému Petrovi, je to už naše čtvrté literární dítko a máme z něj velkou radost.
Pokud jste úředníci a chtěli byste mít mou knížku ve své knihovně, napište si o ni. Vydala jsem ji vlastním nákladem 100 kusů a k mání je pouze u mě. A pokud nejste úředníci a přesto byste ji chtěli mít, napište mi také, nejlépe do sz, ráda vám knížku pošlu.
Hlavička od Žáčka (Jiřího)
Než být úřednicí ve Vysoké Lhotě, radši žij a hraj a zpívej o životě, radši maluj a piš básně v každé roční době a buď věrná životu a sobě. Takovou tě mají rádi tvoji kamarádi, mezi něž se počítá i Jiří Žáček.
Zrcadlení
Lidé se většinou definují tím, co jsou, jací jsou, co chtějí, kam patří. Regina se v této knize naopak definuje tím, čím být nemůže, nechce, nebude. Sama na sebe se dívá s pobaveným úsměvem, pochechtává se nad pokusem, který se ukázal být omylem. Jak jinak, když její parketa není ve vyplňování formulářů, třídění dokladů, podávání hlášení, nýbrž v činorodosti výtvarné, hudební, literární. Její povaha není úřednicky suchopárná, nýbrž barevná, kreativní, svobodná jako její intuitivní kresby. Slepá ulička je tvořena charakteristikami lidiček, které na cestě sebepoznání potkala – jsou to důkladné, precizní portréty: lichotivé, méně lichotivé, nelichotivé. Každému, co si zaslouží. Regina je skvělá dušezpytná pozorovatelka a zábavná s(e)pisovatelka. Pozor! Má nás všechny prokouknuté! Miroslav Kučaba
