Na vlnách slov, tónů a barev

Mám ráda setkání, kde poletují emoce jako malé poletuchy a slzy jsou ze dvou pohárků. Jeden je smíchový, druhý dojímací. Autorské čtení a křest knížky Myšlenky oka mžiku s poetickým názvem Na vlnách slov, tónů a barev bylo pod obojí. Pravda, smíchový pohár byl výrazně plnější, což je jen dobře a dojetí přesně odváženo kvůli rovnováze pocitů. Při autorském večeru nesete kůži na trh. Nikdy nevíte, jaké publikum se sejde a jestli struna, na kterou jste naladěni vy, bude souznít v libozvuku se strunami posluchačů. Jediné, co můžete udělat pro klid vlastní duše je přijít s otevřeným srdcem a vydat ze sebe s upřímností to nejlepší. No vida, vlastně je to úplně jednoduché a tento mustr bychom mohli použít při každém našem konání.

Splnila jsem si sen, na světě je pátá knížka, která si hledá své čtenáře. V mém případku je to ale krapet jinak. Moje knížka měla své čtenáře, potažmo čtenářky, už před narozením. Mám na tři desítky kamarádek, u kterých mám doma „svou“ poličku. Říkají, že jsem jediná spisovatelka, jejíž tvorbu mají kompletní. Ano, je to hřejivý a laskající pocit, když knihu chtějí vlastnit, aniž by v ní zalistovaly, přečetly nějakou povídku či viděly ilustraci. „Ve tvém světě je nám dobře. Jsi naše jistota.“ Oj, to jsou pro mě malé srdeční krbovky, které zahřejí.

Po autorském večeru mi řekla kamarádka, že už si nepamatuje, kdy se tak od srdce zasmála a cítila se krásně uvolněná, navzdory skutečnosti, že moje povídky zná téměř nazpaměť. Kdo ví, možná ne navzdory, ale právě proto. Pak nabýváte jistoty, že i kdybyste četla jen pro tu jednu samojedinou duši a víc posluchačů se nedostavilo, autorské čtení naplnilo své poslání beze zbytku. Ale Gábi naštěstí nebyla jediná, ještě dalších třicet lidiček bylo zvědavých na autorku se zvláštním jménem Mea Rei. A mezi nimi se objevil i špión, který mnou nebyl úkolován, přesto mi přinesl po představení statistickou dokumentaci, kdo se smál nejvíc, při kterých povídkách dosáhlo volume nejvyššího bodu a kolikrát která žena vytáhla kapesník a otřela slzy dojetí. Takové zprávy by měla vysílat Česká televize, sledovanost by stoupla a lidem by bylo líp na duši.

V mém životě není mnoho oka mžiků, kdy bych si byla jistá, že šlapu správným směrem a dělám stopy, které mají hlubší smysl. Jsem věčný pochybovač. Ale pocit, který mám po křtu knížky Myšlenky oka mžiku, mě tentokrát nenechávají na vážkách pochyb, že všechno bylo tak jak mělo být. Byla to dobrá stopa. Měla jsem v sobě jako v útulném pokojíčku. Přání, které jsem vyslovila na začátku večera, aby se tu všichni cítili dobře, kolem nás poletoval smích a dobrá nálada a odcházeli jsme s pocitem hezky stráveného večera, se naplnilo. Věřím, že se tato krásná energie neztratí. Věřím, že se lidem propašovala do kapes, zamotala do vlasů, přilepila na boty, že si ji odnesli domů, a ještě dlouhou chvíli v nich dodýchávala a doznívala. Věřím, že tito lidé přijdou zas, protože tam, kde je nám dobře na duši, tam nás naše srdce zase dovede.

Děkuju darům, které jsem shůry dostala. Psaní a kresba byl záchranný pás, který mi hodili, když mi nebylo do ejchuchu ani do tance. Díky nim jsem dozrála k jistotě, že člověk vždycky dostane nějaké to záchranné lano a je jen na něm, jestli se ho pevně chytne nebo si ho nechá proklouznout mezi prsty.  To, co je nám dáno bychom měli rozmnožovat ku prospěchu vlastnímu i druhých. A tak tak činím a činit se i nadále budu, protože mi to moje malé uměníčko zalívá duši zálivkou dobra a radosti. A dnes už vím, že tato písmenkovo-obrázková zálivka dělá dobře i druhým lidem. Má mise je naplněna a já spokojena. Pro dnešek. Zítra už budu přemýšlet o další stopě dobra tady na zemi. A nakročeno vlastně už mám. Dobře prosolené příběhy sice zatím dosoluji v české kuchyni, ale zakoupená letenka na Thassos jistí inspiraci dalších povídek. Bože, jak já se těším, jsem nedočkavá jako malé. Už za pár dní opět nadýchnu mořské povětří a zavrtám se do tvoření.