Magická noc
Jsou noci s přívlastkem magické. Noc kostelů u sv. Vavřince v Dlouhém Mostě takový přívlastek měla.
Celý týden jsem se přetahovala s nachlazením. Prskala jsem jako prskavka o Štědrém dnu a chraplavým hlasem jsem mohla sekundovat Armstrongovi. Jediné, po čem jsem toužila, bylo zapadnout do tepla peří a mě přitom čekalo zpívání ve studeném kostele. Poslední zkouška před koncertem byla příšerná. Byli jsme falešní jako tričko Adidas na turecké tržnici. Za to, co leze z pěveckého sboru může vždycky z devadesáti procent sbormistr. Byla jsem si toho vědoma, ale nebyla síla se na sebe zlobit. Jako pozorovatele svých pocitů mě udivilo, že ač jsme před sebou měli Noc kostelů a hned druhý den festival Novoborská písnička, byla jsem úplně klidná. Jsem sice na chcípnutí a zralá jako švestka tak akorát padnout do kompotu, ale já věděla, že všechno dobře dopadne. I tak jsem sebrala všechny síly a své čarování, aby to padnutí bylo do měkkého. Kurýrovala jsem se na plný pecky. Prolévala se bylinkovým čajem, zobala vitamíny ze všech krabiček, co jsem doma našla a holky a kluk mi ze svých domovů posílali uzdravující a posilující energii. Čistě zištně. Nechtěli jet k sv. Vavřincovi sami. Bez kousku mozaiky, co jim mává. Tělo je obdivuhodně dokonalé. Vytvoříte-li mu podmínky, povolá imunitu do zbraně a jde vás zachránit. Stalo se. Zpívat jsem sice nemohla, chrapot jsem měla jako silný kuřák, ale věděla jsem, že to ustojím a pro svůj sbor budu oporou aspoň svou přítomností.
Byl krásný večer, měkké slunce se nachmelené opíralo o věž stařičkého barokního kostela, aby se ještě chvíli udrželo na obloze. Kolem rostl pás bíle kvetoucích keřů. Keře tak dělaly sv. Vavřincovi límeček jak na sváteční košili. Oj, už jen příchod byl prodchnutý svátečností. A pak jsme vstoupili do kostela a tam nás čekalo útulno a vlídno. Dřevěné pavlače vytvářely ochranitelský dojem. Všechno čisťoučké, skromné, ale svátečně nazdobené. Plamínky svíčky dávaly kostelu teplo. Nikoli pro zahřátí, ale pro oko. Uvědomila jsem si, jak ve mně některé kostely vzbuzují strach a bohabojnost, ale tady jsem cítila laskavost, klid a bohamilost. Ano, Tady je to promodlené nikoli ze strachu, ale z lásky. Díky své živé temperamentní povaze mi dost často unikají věci, do kterých člověk může nahlédnout, dotknout se jich, jen když běh svých myšlenek a dějů zpomalí. Mě zpomalila nemoc. Ne moc. Nemohla jsem svou třaskavou energii rozvířit kolem sebe, protože mi rozum kázal nezbytnou nutnost s ní šetřit. Čekal mě hodinový koncert. A tak jsem nevletěla do kostela jako tryskomyš, ale šla pomalým krokem stařenky, která má čas úplně na všechno, která čas nedobíhá, ale naopak ho popotahuje, aby neprchal tak rychle. Když zpomalíte svoje kroky, ukáže se vám celá řada zákoutí, nových pohledů, směrů a úhlů, které jinak přehlédnete. Občas je nemoc prospěšná společnice, přijmete-li jí jako ukazatele nových cest.
Zkouška byla krátká a z mé strany velmi úsporná. Zpěvandule byly krapet vyvedené, vykulené, pobavené, když zazpívaly dva takty písně a já dala stopku. Je-li člověk v úzkých, hledá způsob, jak si kolem sebe udělat prostor, aby se z těsného sevření dostal. Minimalistická zkouška se nakonec ukázala efektivnější, než kdybychom přezpívali všechny kuličky. Ona taková ta lechtivá nejistota před vlastním vystoupením přinese více soustředění, pozornosti a napojení na sbormistra i na kolegy zpěváky. Jsme pak jako dobře napnutá struna, která ví, že nesmí povolit, aby si nezadala s falší či přehmatem. Ono usnout na jistotě se dá lehce. Skoro jako na vavřínech. My jsme při koncertě rozhodně nepodřimovali. Oči jsme měly na dlouhých stopkách, uši jako radary nastražené do prostoru a srdce mělo brány otevřené, aby do něj mohly proudit všechny emoce točící se kolem nás. Takový zvláštní adrenalin mi tančil v těle. Jako když stojíte na svahu a netušíte, co vás cestou dolů čeká a kam vlastně přilyžníkujete. Očekávání se zvědavostí se snoubily a já velebila dobré nebe, že těm dvěma nešel za svědka strach. A zase pocit jistoty a klidu, že naše zpěvavá cesta bude fajn a my si v závěru cinkneme na šťastný konec. Možná to znáte. Zčistajasna na vás vyskočí ze zálohy a vy nevíte, kde se tu vzal, ale byl tu s vámi. Pan Pohoda.
A tu do kostela nakráčela středem černobílá madam kočka. Byla to zcela určitě znalkyně a milovnice umění. Šla na jistotu k hudebním nástrojům a poslouchala naše zpívání. Napadlo mě, jestli kočky při poslechu hudby nepoužívají kromě uší taky fousky, protože s nimi mrskala a natáčela je jako anténky, které mají zachytit ty nejrafinovanější alikvoty. jenž obyčejný lidský sluch přeslechne. Byla to kultivovaná dáma, sice po písni nezatleskala, ale slušně počkala, až dozní a jako aristokratka opět vykráčela z kostela středem. Nejspíš aby porci duševní krmě zrovnovážila porcí tučné myšky. Podařilo se mi ji vyfotit. Muselo to být, byla přece naší první posluchačkou na Noci kostelů.
Jáhen pan Michal naplňuje mou představu o duchovním. Je veselý, bodrý, dobrota mu odkapává ze šosů kněžského roucha jako vodníkovi voda. V jeho energii je vám dobře a cítíte se v přístavu pohody a bezpečí. Je-li vám s někým dobře, vyhledáváte jeho společnost. Myslím, že bydlela-li bych blíž, chodila bych k panu Michalovi na mše. Jaké by asi byly? Byl by sváteční a zároveň pro život. Byly by člověčí. Neměl by kázání, ale promluvy do duše. V lidech by nevyvolával strach z Boha, ale ukazoval by jim Boha milujícího a chápajícího. Jáhen Michal je mi sympatický i tím, že se snaží křesťanství žít a snaží se oživit tence tlukoucí srdce církve.
Střípkatá zkouška byla za chvilečku odbytá a já se potřebovala ohřát na sluníčku a být chvilku v tichu a o samotě. Všimla jsem si hřbitovní branky. Nebyla zavřená-nesmíš! Ani otevřená-musíš! Byla pootevřená-můžeš, chceš-li. A já chtěla. Vešla jsem a užasla. Místní hřbitov byl zasazen do náruče huňatých lesů. Kam oko dohlédlo, tam stromy. Hřbitov maličkatý, upravený. Hned mi tam vklouzla myšlenka, že tady by se mi taky líbilo. Slovíčko „taky“ je důležité. Mám totiž po republice i mimo ni několik míst, kde bych chtěla být rozsypána. Musím se však tím rozplýváním nad krajinou mírnit, jinak se moji pozůstalí nalítají. Ono úplně stačí, že je občas štvu za života, ještě jim tak po smrti připravit horké chvilky se soupiskou míst mého popelového spočinutí. Tak nic. Dlouhý Most bude pod čarou, kdyby mi něco ze seznamu vypadlo. A tu jsem si při rozjímání nad konečností života všimla malých ostrůvků kopretin mezi hroby. Všude příkladně posekáno, ale tam, kde bílé panenky se žlutým knoflíčkem na šatech obracely zrak k nebi, sekáč kousky země bohaté na krásu, ušetřil. Taková blbina, ale zasáhlo mě to. Je to sekáč. Má srdce na pravém místě. Poklona pane kositel. Jste moudrých znamení nositel. Děkuju. A já jsem na znamení jako dělaná. Trsy kopretin mi beze slov pošeptaly: „Mít srdce na pravém místě. To úplně stačí. Dál už nemusíš nic.“
Vracela jsem se do kostela naplněná klidem a radostí. Ne že bych to předtím měla jinak, ale teď jsem v ní byla pevně ukotvená a hluboce zahnízděná. Plná dychtivosti jsem se těšila na naše krásné písničky, ať už si je užiju jako mávatel nebo sem tam pípnu. Jsou to srdcovky, které posíláme do světa. Jako dětem jim dáváme to nejlepší z nás a věříme, že budou pravdivé a sdělné.
Netušila jsem, jestli se mi podaří během koncertu přemiklíkovat z temného sameťáku zpět do sopránu. Však ono to nějak dobře dopadne. Co dobře?! Ono to dopadne úplně nejlíp! Zázraky se přece dějí a v kostele to mají přímo v popisu práce. A tak jsem zpívala nejdřív nesměle a zadýchaně a s dalšími písničkami se mi na hlasivkách rozsvítilo a mé předsevzetí šetřit se vzalo za své a šlo do kytek, nejspíš do kopretin. Přítomný okamžik mě schramstnul jako malinu na mňamkovém dortu. Jsou chvíle, kdy se člověk má umírnit, kontrolovat a pak jsou chvíle, kdy musí nechat promluvit intuici a jít s důvěrou za ní. Já vím, je těžké to rozlišit, stále se učím. Ale cítím, že už je to trochu lepší, že balanc sem tam udržím. Plynutí je opojné a věřte, člověk ho pozná, když v něj uvěří.
Můj chudozrak se prošel po kostelních lavicích, kde seděli roztroušení posluchači jako korálky v trávě. Připomnělo mi to zážitek z jednoho koncertu v Mimoni, kam přijelo slavné České trio a nás v hledišti sedělo osm. Hráli nádherně. Moje muzikantské srdce plesalo. Ale když si na konci koncertu klavírista Milan Langer neodpustil poznámku, že v Japonsku mají vyprodaný sál pro tři tisíce lidí a tady nás je osm, červenala jsem se nejen za ušima, ale i před ušima a uvnitř mě to křičelo: „Ale já jsem tady! Já přišla! Tak proč se stydím za těch sto devadesát dva lidí, co teď sedí v klidu u televize?“ Soucítila jsem s posluchači v kostele sv. Vavřince. Hráli jsme přesilovku, nejspíš měli stejné pocity jako mně před dvaceti lety. Proběhla oboustranná chvilka lítosti. Oni litovali nás, že máme tak málo posluchačů a já litovala je, že nás litují a přitom nemusí. Nám to, na rozdíl od Českého tria, fakt nevadí. My jsme ještě na turné po Japonsku nebyli. My bychom zpívali se stejným nasazením i kdyby tu seděl jen pan farář, na jehož pozvání jsme tu. Lítost naštěstí odplynula s prvními tóny rozverné úvodní písně. Muzika je čarodějka. Ta to s námi válí. Během koncertu se ještě pár lidiček dotrousilo, a nakonec to bylo fifty fifty. Paráda.
Průvodní slovo si nikdy dopředu nechystám. Pravda, celý den koncertem žiju, přemýšlím o něm, naciťuju se na něj, ale pak se nechám inspirovat okamžikem, spoléhám na svůj ostřílený jazyk a na nebesa, která mi bývají nakloněna a nenechají mě ve štychu. Možná je to hazard, možná mě to jednou vypeče, ale tento večer se tak ještě nemělo stát. Naopak. Brebentilo mi to jako když uvolníš stavidla výmluvnosti. V takových chvílích mám pocit, že jsem jen prostředník, kterému to házejí shora. Nemohu za to. Je to velké dobrodružství a adrenalin, zároveň krásné plynutí, které si náramně užívám. Občas jsem překvapená, kam mě cestička myšlenek dovede. Jediné, co je třeba, je plynout na vlně dobré energie. Stává se, že já sama jsem dobře vyladěná, ale Zpěvandule jsou rozklížené nebo publikum zamrzlé a pak dá velkou práci, než zvítězí libozvuk nejen v tónech, ale i v průvodním slově. Nebo se stává, že přijdu naopak já s obtěžkanou hlavou harampádím a kolem mě je dobře naladíno. Chvilku mi sice trvá netrvat na svém pytli s kamením, ale postupně břímě odhazuji a konsonance se brzy dostaví. Jasně, občas se to sejde, že všichni spadneme do pytle s kočkama, ale i toho je třeba. Jen se musíme snažit, aby to bylo jako koření, které nepřeválcuje dobrý pokrm. Když o tom všem přemýšlím, možná by stálo za uvědomění, že pokud z nás cosi promlouvá k lidem prostřednictvím trychtýře, bez uzardění a studu ze samochvály, která nevoní, můžeme říct: „Ty jo, tohle se mi povedlo.“ My se to totiž občas bojíme říct, aby si o nás druzí nemysleli, že jsme vejtahové. Myslíme-li to upřímně, pak je dobré pochválit sebe sama, jací jsme šikulové. A tak jsem mluvila o posledním národním pokladu, který naší zemi zbyl a tím jsou lidové písničky. Klenoty, které, i kdyby ani na chleba nebylo a my šli o žebrácké holi, půjdou s námi. Mluvila jsem o potřebě šíření moudra, které v těchto písních, někdy okatě, jindy rafinovaně, je skryto. Mluvila jsem o emocích, které jsou v muzice důležité a dají se písní tak dobře vyjádřit. Mluvila jsem o smíchu, o legraci, o radosti, jenž je kolikrát jediná, kterou můžeme přispět k ozdravení nemocného světa. Mluvila jsem o potřebě sounáležitosti mezi lidmi a že to jde, když se chce. A Zpěvandulím se chce a výsledek je slyšitelný. Vůbec nejde o čistotu intonace, i když jim i v tomto šlapu na paty. Jde o umění najít přímou, čistou a pravdivou cestu od srdce k srdci. Ať už jsou to srdce mezi námi děvčaty a klukem nebo srdce naše a našich posluchačů. Tak jako každý člověk je jedinečný, tak i každá píseň je originál. Tak jako člověk sděluje různé myšlenky, předává různé emoce, tak i píseň má v sobě jiný náboj, který má jediný cíl. Zasáhnout lidské srdce. Znám tolik sborů, které střílejí slepými náboji, které výraz písní kopírují na kvalitní kopírce. Jejich písničky jsou šedivé myšky podobné jedna druhé. Jsem vděčná za své Zpěvandule, které jdou do boje s ostrými. Je to jediný dobrý boj, který znám. Vždycky se snažíme přinést našim posluchačům bonboniéru, ve které má každý bonbón svou jedinečnou chuť a těší nás, že jim chutná.
Bylo až dojemné pozorovat jakou moc má písnička. Jak oči posluchačů jihnou, tváře se rozjasňují, jak vtipné písně doprovázejí smíchem, jak si u rozjímavých zavřou oči a nechají se hladit tóny. Jak se prostor mezi námi a posluchači proměňuje. Ten zprvu oddělený se otevírá a my jsme najednou v kostele jako doma u velkého stolu všichni hezky pospolu. Každá taková chvilka dobra je dobrá. Jsou to léčivé chvíle a je nám jich třeba co nejvíc, protože harmonizují a vrací nás k sobě, do svého středu. Dobro se nám střádá do škapulíře a když je pak někdy do ouvej, stačí si vzpomenout. Cítím v sobě hlubokou vděčnost za vše dějící se. Cítím v sobě hlubokou lásku a děkuji za ni. Děkuji za magickou Noc kostelů u sv. Vavřinečka s mými Zpěvandulemi.