Funchal

Madeira je ostrov stálého jara. Zaletět si na Madeiru v únoru znamená uletět české zimě, přiblížit se jaru a doufat, že ho propašujete do Čech. Jsem teplomilná a za odskočení do tepla vděčná.

           Na Madeiře dáváme přednost poznávání přírody před městy. Do metropole Funchalu jsme zavítali pouze jednou, a i tady nás nejvíce oslovila jeho přírodní část. Botanická zahrada. Je to citlivě prokomponovaný park se vzácnými stromy, keři a květinami. V terasách jsou jako drahokamy vsazena muzea afrického umění a minerálů, na kamenných zídkách můžete v barevných mozaikách číst historii Portugalska. Park zdobí nespočet soch, altánků a zákoutí vybízejících k odpočinku. Občerstvujícím prvkem je tu voda ve všech možných podobách a proměnách. Protéká zahradami v podobě potůčků, stružek, občas skáče po kamenných kaskádách a v závěru svého putování najde klid ve velkém jezírku s plameňáky. Vodní prvky dávají parku svěžest. Voda je pohyb, voda je živel, který, necháte-li ho k sobě vstoupit, krásně vám porovná energie do těch správných šuplíčků. A je úplně jedno, jestli jste do ní ponořeni, jestli vás obtéká nebo se na ni „jen“ díváte. Každá forma je léčivá. Při pohledu na zahradu plnou živé vody, jsem si připomněla okamžik, kdy jsem stála pod vodopádem a do hlavy mi drsně bubnovaly proudy vody. Jsme-li špinaví, vlezeme pod sprchu a umyjeme tělo. Je-li zaneřáděná hlava, vlezeme pod vodopád a on nám vše, co nás tíží, z hlavy vytluče. Ne nadarmo se říká: „Vypláchnout si hlavu.“

           Kousek od zahrady zastavil autobus a vyskákala z něj početná partička okloboučkovaných mužů. Mužský pěvecký sbor, cinklo mi v hlavě. Hleďme, profesionální deformace s námi jezdí na dovolenou. Ach, ta sbormistryně ve mně. „Ne, to vypadá na komunitu věřících, jdou do kostela na modlitbu,“ odtuší Kája. Tak nevím, s Kájou profideformace na dovolenou asi nejezdí, to by v nich viděl elektrikáře firmy Klobouček a spol. Oba jsme však vedle jak ta jedle. Byli to sáňkaři. Ne, není to překlep. Sáňky na ostrově, kde o vločku nezakopneš. A ne ledajaké sáně. Jako z Mrazíka. Obrovské, se speciálními lyžinami na asfalt. Místní madeirská atrakce. Když si vystojíte padesát metrů dlouhého hada na lístek, posadí vás jako Nastěnku a Ivánka na saně, stoupnou si za vás dva fešní okloboučkovaní mladíci se speciálními pryžovými botami (jednoho jsem vyzvala, aby mi ukázal podkovičku) a tradá, frčí se dolů.

           Kousek od sáňkařského startu je kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pochovám poslední český král Karel I. Stála jsem u jeho rakve, na níž je posazena koruna a říkala si, jaké by to asi bylo, kdybychom měli krále? Lepší? Horší? Nebo stejné? Nevím. Možná aspoň důstojné. Před kostelem je socha krále Karla I. V životní velikosti. Tři Karlové se tu potkali. Malý, velký a největší-Karel vladař. Kájík se nerad fotí, vždycky se schovává a opičkuje, aby nás od focení odradil. Tentokrát ho však majestát postavil do pozoru a zapózoval skorem jako král.

           Podvečerní procházka po pobřeží k přístavu byla příjemná, přesto si člověk uvědomil, jaký je to rozdíl ťapkat po písku, po oblázcích a po rozpáleném betonu. Kolik energie nám tato vrstva mezi námi a zemí ubírá, jak nás izoluje, jak nás odděluje. A zítra zase tam, kde není svobodný prostor spoután do betonu, asfaltu, opředen hlukem motorů a pachem výfukových plynů. Tam, kde lidská ruka nestihla zasáhnout čistotu krajiny.