Duhový most nad Madeirou

„Caletha-nejkrásnější pláž na Madeiře“ psalo se v průvodci. Když jsem ji přeběhla okem naživo, uvědomila jsem si, jak subjektivní je představa člověka o kráse. Je to jako když vám kamarádka doporučí úžasné místo pro vaši dovolenou a vy jste pak v šoku, kde jste se to ocitli. Musíte dobře znát člověka, který vám doporučí „své“ krásné místo, protože on může být naladěn v D dur a vy v A dur a věřte, že tyto dvě tóniny nejdou dohromady. A tak stojím na pláži a jsem krapet rozladěná. Autor průvodce měl rozhodně jiné oči a jiné srdce než já.  A to mohu být ráda, že je únor a rozladění nezvyšují lidské sardinky v krabičce nikoli v oleji, ale olejem namazané.

Obrovské betonové zátarasy jsou u oceánu nutností, jak mi Kája vysvětlil. Musí se dbát na bezpečnost turistů. Oceán se občas chová jako divoká šelma a zaútočí, když to nejméně čekáte. Stačí pak jeden větší šplouchanec a mořští vodníci mají hnedle co strkat pod pokličky. Myšlenka hupla na papír rychleji, než jsem ji stihla promyslet až ke dnu. Mořské panny v pěně zahlédnout můžete, ty mají moře i v názvu, ale žijí vůbec v oceánu vodníci? Budu muset nastudovat pohádkovou literaturu přímořských států. Považovala jsem za svou povinnost vykoupat se na nejkrásnější pláži Madeiry, ale výjimečný ani jiný zážitek se nedostavil. Něco jsem si však z tohoto místa odnést chtěla. A tu jsem si vzpomněla na své poťouchlé cvičení nohou. Od myšlenky k realizaci jsem to vzala sprintem. Hop a už jsem se po pláži promenádovala po špičkách. Hop a zpět po neviditelném módním molu po patách s legračně vystrčeným pozadím. Hop a teď krapítko bizardnosti, štráduju si to po vnějších stranách chodidel, nohy tak hezky napíší písmeno O. Hop změna. Jdeme po vnitřních stranách chodidel a hned tu máme další písmenko abecedy Písmeno X. Kája se většinou k mým potrhlým nápadům nepřipojuje. Má svých dost. Ale tentokrát se chytil a během chvíle nedělá blbiny Regí sólistka, ale šlapeme v duu. Pěkně jsme si bránici roztančili dívajíc se na sebe jako do zrcadla. Gábi se přidat nechtěla, prý fotodokumentace je také důležitá.

Na pláži se na velkých betonových kostkách vyhřívali krabi. Byli to mackové a byli jich tu snad stovky. Příroda je vybavila tak výjimečnou a rafinovanou barevností, že predátor, který by si na nich chtěl uspokojit své labužnické choutky, ustrne v úžasu a není schopen zaútočit a usmrtit tvora krasavce. Hrát si s nimi na schovávanou mě bavilo jen chvíli. Pokud člověk pořád prohrává, najde si za chvíli jinou, úspěšnější činnost.

Překvapilo mě, že odjíždím z nejkrásnější pláže na ostrově, která mi na první kouknutí přinesla do duše zklamání, v dobrém naladění. Jaký si to uděláš, takový to máš. A když se ti něco nelíbí, udělej něco pro to, aby se tvůj pohled změnil. Udělat odsudek hned a trvat si na něm, je ta nejjednodušší cesta. Můžeme po ní jít, ale milo na duši nám to neudělá. Lepší je hledat, a třeba i klikatě, zrnko dobrého, které má naději vyrašit a rozkvést v něco, co nás obohatí. Ono je to vždycky o nás, stačí si to jen uvědomit.

Na Madeiře mě baví proměnlivost krajiny. Je to jako byste procházeli zámkem s dvaceti pokoji a každý interiér byl zařízen jiným bytovým architektem. Co komnata, to jedinečná podívaná. Připadala jsem si jako degustátor. Cestovali jsme po Madeiře, ochutnávali nabízející se krajinu, ale který kousek země je mým smyslům nejmilejší, nemohu říct. Někdy máte chuť trochu se zmáčknout a zvolíte výstup do hor, jindy dá vaše tělo přednost lenošivému spočinutí u oceánu. Někdy přijde vhod adrenalin pod vodopádem, jindy se rádi projdete kolem levád. Řekla bych, že nejlepší je, jako ve všem v životě, ochutnávat rovnovážně. Pak se vám vaše životní energie napojí a propojí s energií země a do těla i do duše se rozlije harmonie.

Z Calethy jsme pokračovali do Ponta da Pargo. Na útesech se tu rozprostíraly šťavnaté pastviny. Kytky a keře se domluvily a sjednotily do žluté uniformy. Jak uniformitu nerada, tak tady se mé oči pásly a žasly. Zrak nepřecházel, zrak přebíhal. A velké žluté nadělení na zemi mělo konkurenta na obloze. Slunce si roztáhlo obláčkovou deku a dělalo to, co mu jde nejlépe. Svítilo a hřálo nás pozemšťany a celý boží ráj se tetelil blažeností. My si pod jeho paprsky ustlali na útesu, nořili se do oceánu aspoň očima, když už byla voda tak hluboko pod námi a nemohli jsme svlažit tělo. Byla to chvilka, která patřila k těm, které chcete natáhnout jako strunu a držet si její libý tón co nejdéle. Nic nemusíte, jen jste. Ale člověk ponořený do ticha moc dlouho nevydrží, zvlášť když není na útesu sám, a navíc je tu tolik věcí ke komentování. „Jééé, podívej, támhle ta skála před námi. To je krásný reliéf býka. Běží přímo proti nám, vidíš to?“ „Máš pravdu. Hezky ho pan sochař Příroda vytesal. A když se podíváš z mého úhlu, vidíš býka z profilu. Ten je pěkně v klídku. Pózuje fotografovi.“ Chce to jen na delší čas zapustit oči do skalních masivů, nechat na sebe působit všechny ty tvary, světla a stíny a před námi se otevře přírodní galerie, do které je vstup zdarma. Jsme umělci, jsme spolutvůrci a parťákem nám je bujná fantazie a nespoutaná představivost. Obrazy, reliéfy, sochy jsou všude kolem nás.

V podvečer vyzvalo slunce dešťové kapky k tanci. Mžilo tak drobně jako když pianista chce vystihnout nejjemnější pianissima v šestnáctinkách. Jako když se malé princezně roztrhne perlový náhrdelník a malé perličky napadají do trávy. Má-li slunce v tanečním držení dešťové kapky je to nejkrásnější taneční pár oblačného bálu. Ti dva to roztočit, umí oslnit. Sedmi barvami duhy zastiňují ostatní tanečníky. Bože, to byla nádhera. Poprvé v životě jsem procházela pod duhovým mostem. Když jsem si stoupla na špičky a ruce zvedla k obloze, prsty jsem se dotýkala duhového oblouku. Měla jsem pocit, že mi procházejí jejími barvami. Ale znáte mě, možná se to jen fantazie roztančila a já okouzlená paní Duhou viděla, co jsem si vidět přála. Bylo to opojné. Podvečerní slunce vydávalo měkké světlo a hladilo krajinu. V takových chvílích se mi nechce ani dýchat, abych křehký okamžik nevyplašila. Jen stát, dívat se a žasnout. Nabírat do oka jako do poháru všechnu tu krásu. A pak si cinknout na zdraví s tou, která nás na sobě nosí. Všechny duhy jsou krásné, ale na Madeiře nejkrásnější.