Pan Cibetka aneb Dáme si kafíčko

Pan Cibetka aneb Dáme si kafíčko

Když jsem se poprvé setkala s panem Cibetkou, mé srdce poskočilo radostí. Klidný, usměvavý pohodář, chlapík před důchodem, tedy chlapík s letitými zkušenostmi, bude dobrým parťákem. Pan Cibetka byl můj jediný podřízený, údržbář kulturního domu, jinými slovy kluk pro všechno. Oddychla jsem si, že to není nějaký mladý poděs, namachrovanec, přetrhdílo, potížista nebo chytrák.

 Pan Cibetka mě pozval do své údržbářské kanceláře. Bylo v ní útulno, vonělo to tu kávou a když mi nabídl výběr z pěti druhů černého moku, bylo mi jasné, že je jím velkým milovníkem. „Káva je životabudič,“ dodal, když ji zaléval. „Po ní máte energie na rozdávání. Rád si ji vychutnávám v klidu, takové to usrkávání při práci není nic pro mě.“ Hned jsem si tuto radu uložila na mozkový harddisk. Kávu většinou piji v letu, při nějaké činnosti, a přitom káva znamená zastavení. S panem Cibetkou jsme pak prošli kulturní dům a on mi ukázal, co má v plánu opravit, upravit, předělat, natřít, uklidit, odvést do sběrného dvora. Prohlídku uzavřel slovy: „Nebojte se, hezky pomalu, s rozvahou, nic neuspěchat. Práce musí být z gruntu dobrá, žádné polovičatosti.“ Bude to stará dobrá škola, pomyslela jsem si. Ještě v sobě má poctivost a zájem o věc. A když mi ukázal nářadí, které si přivezl z domova, protože v kulturním domě není zařízená dílna, jak by potřeboval, měl u mě další plusové body. Je to poklad, s takovým člověkem se tu budu mít jako v bavlnce. Má kancelář se pomalu zařizovala a já zatím sídlila na úřadě. Do kulturního domu jsem dvakrát, třikrát během dne zaběhla. V některých věcech nejsem zrovna bystré děvče, ale po týdnu mi přece jen došlo, že to asi není náhoda, že kdykoli přijdu, pan Cibetka má zrovna kávový dýchánek. A nejspíš je na vině právě káva, že jedno prkno natírá celou osmihodinovou pracovní dobu. Jak on říká, hezky pomalu, s rozvahou, nic neuspěchat, aby byla práce z gruntu dobrá. Tady je zakopaný pes, jádro pudla, rozlousknutý oříšek. Jeho pracovní doba je jeden nepřetržitý kávový obřad přerušený dvěma tahy štětce. Teď se šéfe ukaž, jak umíš rozdělovat práci, jak ji umíš kontrolovat, hodnotit? Rozděl a panuj, ale jak když mě to nikdo nenaučil? Děvčata z úřadu mi poradila, že pana Cibetku musím konkrétně zaúkolovat a udat přesnou časovou dotaci a datum výstupní kontroly.

 Má panovnická premiéra se přiblížila. Do našeho kulturního stánku mělo přijet divadlo z Prahy. Žádní kočovníci amatéři, ale naše herecká elita. Prkna, která znamenají svět se musí blyštit. Chceme přece Praze ukázat, že nepřijeli do Vidlákova, ale do kulturní Jájovy Lhoty. Přípravy byly velké, nic jsem nechtěla nechat náhodě. Panu Cibetkovi jsem ukázala vše, co je nutné opravit, vyčistit, umýt, dotáhnout, přestěhovat. Napsala jsem mu seznam prací, aby si mohl odškrtávat, co už je hotovo. Před odchodem jsem zdůraznila čas, kdy přijdu jeho práci zkontrolovat a pan Cibetka slíbil, že se mohu spolehnout. Druhý den jsem pana Kafíčko, uznejte sami, tato přezdívka se prostě nabízela, zastihla, jak jinak než u kávy. Vítal mě jeho dobrácký úsměv a slova, zda si s ním dám polední kávičku. V duchu jsem si pomyslela, že dnes budu vařit nebo spíš zavařovat panu Cibetkovi já, pokud nebude vše hotové. S úsměvem jsem ho vyzvala, abychom nejprve prošli všechny opravené závady a bude-li vše v pořádku, dáme si spolu kafíčko. Ten chlap musel mít nervy jako špagáty a v hlavě splachovadlo. Hotové nebylo vůbec nic a seznam, šátrajíc po kapsách, někam založil. Začala mi docházet trpělivost, ale v zlověstném hlubokém nádechu mě pan Cibetka zastavil: „Paní kulturní, buďte v klidu, zítra se to tu bude blyštět, jak jste si přála. Žádný strach.“ A tak jsem udržela oře své zuřivosti na uzdě a uvěřila.

Druhý den jsem od rána tančila kvapík. Do kulturního domu jsem přiletěla jako žihadlo s jazykem na vestě půl hodiny před příjezdem herců. Jen pár sekund stačilo, aby mi bylo jasné, že tempo kvapíku budu muset zdvojnásobit, pokud se nechci propadnout hanbou, až dorazí umělci z Prahy. Pan Kafíčko dotčeně sledoval mou proměnu v tryskomyš. On přece udělal vše, oč jsem ho žádala, tak proč jančím? Proč na něj zvyšuju hlas? Mé rozhořčení nemá žádné opodstatnění! Tu utrženou kliku od WC, kterou na něj hrozím, on přece utáhnul. Nechápe, proč se zase utrhla? Ne, ne, hlavně klid, přesvědčovala jsem samu sebe v duchu. Zabiju ho až potom!!

 A tak jsem rozšlapané tyčinky kopla pod stůl, srovnala židle, poházené lahve od alkoholu, které tu zbyly ze soukromé akce, odnesla do skladu, upadlou kliku oblepila provizorně izolepou. A pak přišla třešnička na dortu hořkosti. Záchod, který viděl čistící prostředky snad v minulém století. Jelikož tu pan Cibetka neměl žádné mycí prostředky, vzala jsem ho z nejhoršího pomocí toaletního papíru. Když už jsem si myslela, že větší kostlivec na mě nemůže vyskočit, všimla jsem si slipové vložky zespoda nalepené na záchodovém prkénku. Tak tuhle zatáčku na mém soukromém crossovém závodu pro jednoho závodníka jsem vybrala na poslední chvíli. Představa, že Tereza Kostková, jejíž první cesta určitě povede na toaletu, uvidí takovou spoušť, byla infarktová.  Rozhlédla jsem se. Víc pro záchranu cti Jájovy Lhoty udělat nemohu. A ještě mi zbylo pět minut na křížový výslech pana Cibetky, který do té chvíle, bez snahy zapojit se, sledoval mé pobíhání. On přece záchod umyl, kliku opravil, podlahu zametl, pravda, jen ty lahve zapomněl odnést. Dobře, možná to nebylo podle mých představ, ale co jsme si, to jsme si, všechno dobrý, ne? Pojďte, dáme kávičku, mám novou, dobrou brazilskou. Jeho stoický klid jsem jen těžko rozdýchávala. Chtělo se mi brečet, křičet, utéct, zakopat dva sáhy pod zem. Nic z toho jsem udělat nestihla. Přijeli umělci z Prahy, dialog s umělcem z Jájovy Lhoty bude zítra, až vychladnu.

Když jsem večer po představení odvážela dvě bedny lahví od vodky, fernetu a zelené, cítila jsem, že ten můj pohár se začíná povážlivě naplňovat a tohle byla zřejmě poslední kapka. Tohle fakt nedám. Jsem rozený nevladař. Žádné rozděl a panuj, ale udělej si sám. Novou brazilskou kávu už jsem neochutnala a nikdy se nedozvím, jak by vypadal herecký dialog pana Cibetky a jeho nadřízené na téma „Jak se blyští prkna, která znamenají svět“. Žádost o rozvázání pracovního poměru jsem dala ve zkušební době po měsíci a půl. Za tuto krátkou dobu jsem ve své funkci nasbírala tolik zkušeností jako v žádném jiném pracovním poměru. Děkuji za ně.

S lehce hořkou pachutí jsem později přijala zprávu, že pan Kafíčko vydržel pod vedením nové paní kulturní referentky pouhý měsíc a dal výpověď. Asi nechtěla umývat špinavé záchody nebo nepila kávu. Takhle se to dělá. I když má vladař pouze jednoho poddaného, musí umět vládnout.