Změny a proměny

Jsou lidé, pro které je život jízda na horské dráze. Rádi mění svou práci, poznávají nové prostředí, nové lidi, život je jim výzvou a změna věrnou partnerkou. Život je pro ně velká hostina, na které chtějí ochutnat od každého. Potřebují žít na plný plyn. A tak je jejich obraz osudu neustále doplňován o další nové barevné odstíny. A pak jsou lidé, kteří raději volí skromnou tabuli. Užívají si klidu a jistoty jednoho místa, kde je nic nepřekvapí. Mají rádi své rituály, své jistoty, svou pupeční šňůru. Vědomě, či nevědomky, navazují silná citová pouta k lidem, místům, věcem a to i v případě, že vliv připoutaného je špatný. Jednoduše proto, že nechtějí změny, bojí se vlastního letu, nových, nepoznaných krajin. Patřím k té druhé skupině. Nejenže jsem si nikdy neuměla přestavit, že bych v životě změnila partnera nebo práci, dokonce i na dovolenou jezdím osm let na Korfu. Mám tu vazby na přátele, na místa. Mám tam rozesety emoce, vzpomínky a myšlenky. Líbí se mi citát: „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech“. Tam nahoře dobře ví, co chceme, co si přejeme, ale také ví, co potřebujeme a v život uvádějí to druhé. A tak jsem nejdřív ztratila muže, abych našla svou vnitřní svobodu, stala se nezávislou a pak práci, abych poznala, že člověk nemusí jít po jediné cestě, aby byl šťastný. Novému životu většinou předchází bolest. Nové se rodí v bolestech. Proč tomu tak je? Možná, abychom pocítili tu silnou emoci a nezapomněli na ni. Abychom si byli plně vědomi příchodu změny, nové pulsace života. Mé porodní bolesti trvaly dva roky. Dva roky jsem se trápila, bojovala a odmítala změnu. Pak jsem vše vzdala a čekala, co přijde. Nejprve zkušenost úřednické židle, kde jsem si uvědomila, kam nepatřím, co neumím a kam se musím vrátit, abych byla na správném místě. A pak přišlo rozhodnutí přehnízdit do neznáma. Jičín, mé nové působiště, byl laskavý od první chvíle a setkání s Jaruškou, ředitelkou ZUŠ, osudové. Nikdo z mého okolí nemohl pochopit, že rok před padesátkou odcházím 60 km za prací a opouštím své jistoty jako nějaká dvacítka. Ano, já, váhavý střelec, jsem ani na vteřinu nepochybovala, že je mé rozhodnutí správné. Někdy se spontánní a rychlé rozhodnutí vyplatí. Dnes mám báječné kolegy, ve sborovně je vždy rušno a veselo. Občas jsem zdrojem smíchu i já, to když něco popletu: „To je dobrý, Regí je z Mimoně“. V tomto směru je mé rodné město dobrou omluvou pro mé prohřešky. V práci se cítím šťastná, potřebná a emoce všeho druhu, přes radost, dojetí, smích, soucítění, teď naplňují můj život. Opravdu není nad to, když cesta, po které jdete, má dobrý směr. Přicházejí chvíle, kdy se vědomě zastavím a užívám si svobodný nádech a výdech, tu volnost a radostné bytí a jsem vděčná za odvahu, kterou do mě Bůh vložil, abych udělala tuto životní změnu. Všechno jde, je-li vůle a touha. Obojího se mi v ten správný moment dostalo, a proto jsem v pohádkovém Jičíně, učím na zámku a žiji královský život. Můj nový život za ty velké porodní bolesti stojí. Jedno je jisté, všechno, co nás v životě potká, je dobré, i když se to na první pohled nezdá. Teprve s perspektivou dálky pochopíme své životní kotrmelce. Pokud se nám podaří přetavit je v náš prospěch, máme šanci na dobrý život.