Never mind

Korfu je má velká láska. Taková ta na první pohled a přitom věrná, což není úplně běžná kombinace. Tady na ostrově jsem vytržená z reality a napojená na úplně jiný rytmus, který mi naprosto vyhovuje, ale který, ač jsem muzikant, neumím udržet doma...Pomalu, pomalu...říká můj přítel Yiannis hezky česky s řeckým přízvukem. Podezřívám ho, že má speciální rentgen, který mu ukáže můj věčný vnitřní maraton. Stačí tři-čtyři dny a Yiannis pochvalně pokyvuje hlavou. Usmívám se. Jo, jo, už jsem naskočila. Nasála jsem s řeckým vzduchem i řecké tempo. 

Na pláži se v pravidelných nepravidelných intervalech potkávám se Spiridulou. Je to žena velmi, opravdu velmi kyprých tvarů, která to, co jí Bůh nadělil, umí nosit s noblesou a grácií. Nějaký čas jsme si vyměňovaly pozdravy a úsměvy a jednou se daly do řeči. My ženy jsme úžasné, nemusíme umět jazyk, to, co si potřebujeme sdělit si sdělíme. Jak? To někdy ani samy nevíme. Zřejmě je touha po komunikaci silnější, než jazyková bariéra. Spiridula uměla anglicky asi tak špatně jako já a česky tak jako já řecky, tedy vůbec. Přesto jsme vedly dlouhé plážové rozhovory. Spiridula byla veselá a tak jsme se vlastně pořád smály. Smích je zároveň nejlepší překlenovací prostředek, když něčemu nerozumíte. Tato Korfanka se každý den radovala z horkého slunce a přívětivého moře a tato radost se jí odrážela nejen ve tváři, ale i v držení těla a každém pohybu. Na pláži spala nebo se dlouhé hodiny dívala do dálky na hladinu moře. Jednou mi vyprávěla o svém životě. Muž jí zemřel, když jí bylo lehce přes čtyřicet, vychovala sama tři dcery, starala se o velký dům, zahradu, práce bylo tolik, že si vlastně ani nevšimla, že zůstala sama...teď se stará o nemocného tatínka. Soucítila jsem s jejím nelehkým osudem, ona však rozšířila svá velká ústa do úsměvu. NEVER MIND. Všechno je dobré. Je spokojená a ukázala rukou kamsi do dálky... Jindy jsem se Spiridule při našich mořských táčkách svěřila, že dcerku mrzí, že nevyrostla a má jen 154 cm. Korfanka měla hned radu i povzbuzení. Toaletní voda je velkém flakonu, sice jí je hodně, ale vůně brzy vyprchá. Parfém je maličký, stačí pár kapek a vůně nás provází celým dnem. Nezáleží na velikosti, ale na obsahu… Za ty roky, co na Korfu jezdím si Spiridula nikdy na nic nestěžovala. Radostně se po příchodu na pláž vítala se svými přáteli, bodře s nimi povídala a pro každého měla úsměv nebo vlídné slovo. Tak trochu mi připomínala řecké slunce. To také stále svítí. Přiblížil se čas našeho odjezdu. Podala jsem Spiridule ruku a do očí se mi nahrnuly slzy. Vykulila své velké oči a zavrtěla hlavou. ,,Žádné slzy, žádný smutek. Za 11 měsíců přijedeš. To je přece úžasné. To je důvod k radosti". A připojila to ,,své" NEVER MIND. 

Korfané jsou mi blízcí. Jsou tak jiní, než my. Nikam nespěchají, sklenici vody vidí do půli plnou, radují se z věcí, které nepřicházejí zvenčí, ale které mají uvnitř. Plně naplňují rčení: Bůh stvořil člověka, aby se radoval ze života a život oslavoval. Aby užíval každou chvíli na tomto světě a přijímal život se vším, s čím přichází.  Korfu a lidé, které nosí, jsou má velká láska. Je to pro mne škola, kde se nerozdávají učebnice a nepíší známky do žákovské. Tady se učí vlastním životem a přístupem k němu. Zatím jsem stále žák nepoučitelný. Málo, málo se učím a ani pohlavky nestačí. Ale neztrácím naději, už za tři měsíce jdu zase do školy!!!